Takový tradiční pilíř společnosti.

Od dětství matka dohlížela na mé způsoby, když jsme byli venku. Bylo pro ni velmi důležité, abych byla vzorovou dívkou, nikomu nehrubě odpovídala, neřvala na nikoho, neběhala jako ostatní děti. Měla jsem být ta nejlepší.

Otec vždy tvrdil, že díky výchově a dobrému vzdělání mnoho dosáhnu. Pokud si myslíte, že mluvil o kariéře, mýlíte se. Pod těmito slovy měl na mysli, že se mi podaří dobře se vdát.

Maminka mu vždy přitakávala. Právě z její iniciativy jsem měla dlouhé vlasy až po pás, úplně růžový pokoj a směla jsem poslouchat výhradně klasiku.

Já jsem cítila, že to není moje. Tohle všechno nejsem já. Sama nevěděla, jaká je pravá "já". Kvůli tomu jsem se necítila dobře, dívat se do zrcadla bylo nesnesitelné. Odtamtud na mě hleděla dívka svázaná milionem zákazů. Dívka, kterou jsem se chtěla zbavit.

Můj první vzpoura přišla ve třinácti-čtrnácti letech. Nezapomínám, co mě hnalo, ale prostě jsem vzala nůžky a ostříhala si vlasy do ramen. Cítila jsem takovou úlevu. Ano, nebylo to rovné, ale v tu chvíli na mě zrcadlo hleděla dívka, ve které jsem začala poznávat sebe.

Otec byl vzteky bez sebe, když mě viděl. Přidala se maminka, připomněla, že i on byl v pubertě a dělal šílenosti. On jen tiše odešel do své kanceláře, a my s maminkou šly do salonu, kde mi udělali hezké bob.

Po celou dobu, co nad mnou kouzlila kadeřnice, maminka křičela, že jsem si zkazila takovou krásu a všem ukazovala mé fotky každému, kdo chtěl poslouchat její příběh. Posluchači také naříkali, že jsem udělala velkou hloupost, ale upřímně, bylo mi to jedno.

To byl první krok k odhalení sebe samé. Dalším krokem byl makeup, tajně udělaný mou školní kamarádkou. Jen mi zvýraznila oči a natřela rty leskem, ale to stačilo. Udělala jsem si fotku na telefon, abych se tajně kochala sama sebou. To už byla téměř já.

Vždycky jsem milovala kreslení. Pravda, do pubertálního věku to byly jen neobratné čmáranice. Jednou jsem narazila na video návody na kreslení. Rychle mě pohltili, a tak jsem po nějakém čase výrazně zlepšila své dovednosti.

Zároveň v rodině začaly rozhovory o tom, kam půjdu studovat po škole. Otec chtěl, abych šla na práva, ale matka mu odporovala.

Populární zprávy teď

"Nerozumí mému vzhledu. Ani na pozici pokladního mě nevezmou": Mladý muž si stěžuje na trh práce

Daniel Hulka o své svatbě u okýnka: "Jsme přijeli a nechali se oddat přímo v autě"

Tajemství Ladislava Štaidla je odhaleno: "Na místě posledního odpočinku se objevila soška jezevčíka"

"Vánoční inspirace na nový recept": Recepty na sváteční pečení od slavných žen

Zobrazit více

- To není ženská práce. Co se tam naučí? Lépe do pedagogického nebo medicínského.

Nicméně nespěchali. Bylo léto před devátou třídou a předpokládali, že budu studovat jedenáct let. Ó, jak se mýlili.

Už jsem věděla, čím chci dále zabývat. Požádala jsem si k narozeninám o grafický tablet a začala si skládat portfolio pro přijetí do umělecké školy. Samozřejmě bylo nudné kreslit všechny tyhle džbánky a zátiší, ale nebyla jiná volba.

Blížil se konec školního roku. Já jsem se pečlivě připravovala na zkoušky, a rodiče se snažili mě nerušit. A já se připravovala realizovat svůj plán, předtušujíc pracovní skandál.

Nikdy by na to nesouhlasili. Tušila jsem, že mé rozhodnutí způsobí následky, tak jsem odkládala peníze, které mi dávali na kapesné. Nechtěla jsem skončit úplně bez peněz.

Na rozhovor jsem se odhodlala až po výsledcích zkoušek. Podala jsem přihlášku a den co den čekala na odpověď. Jsem si byla jistá, že mě přijmou, a tak jsem rodičům oznámila tuto novinu. Mluvila jsem jasně, argumentovala své rozhodnutí, doufajíc, že mě pochopí. Marně.

Otec byl temnější než bouřkový mrak a matka zbělela tak, že se zdálo, že omdlí.

- Pokud to uděláš, nemůžeš počítat s naší podporou, - kategoricky prohlásili rodiče, doufajíc, že si to rozmyslím.

Doufali, že si to rozmyslím. Výsledky zkoušek neměly vliv na přijetí do desáté třídy, a tak jsem mohla klidně pokračovat ve studiu. Nezměnila jsem názor. Tím spíš, že ten den mi přišla zpráva z technika. Byla jsem přijata!

Sbírala jsem věci, protože mi byl přidělen pokoj v internátu, a maminka, probrečená, mě prosila, abych to nedělala. Bylo mi ji líto, srdce se mi trhalo při pohledu na ni, ale nemohla jsem se zastavit. Kdybych to udělala, zůstala bych navždy někým, kdo není JÁ.

Když se za mnou zavřely dveře rodičovského bytu, pochopila jsem, že začíná nový život. Dospělý. Do konce léta jsem se chystala žít u kamarádky. Její rodiče jsou vždy na služebních cestách, a ona sama, tak mi nabídla, abych u ní žila.

Nyní, když jsem studium dokončila, cítím se sama sebou. Jsem ta, která může celou noc kreslit projekt a pak se vyspat. Jsem ta, která vydělává tím, co mě skutečně baví dělat. Jsem ta, která se nemusí vdávat, abych něco znamenala.

S rodiči skoro nekomunikuji. Maminka mi občas volá, aby se ujistila, že jsem v pořádku, a naznačuje, že by otec začal se mnou komunikovat, kdybych našla normální práci.

A já, co já? Vyměnila jsem zlatou klec za svobodu, kde vše závisí jen na mně.