"Sledoval jsem za manželkou a byl jsem překvapen, když jsem zjistil, na co utrácí naše společné peníze: To je zrada"

Platíme hypotéku za dvoupokojový byt, který jsme koupili před několika lety. Stalo se, že ji splácím ze svého platu, protože jsem hlavní půjčitel. Téměř celý můj plat jde na měsíční splátku bance.

Ale v poslední době jsem si všiml, že manželka začala častěji po mně chtít peníze. Potřebuje si prodloužit jízdenku, nebo zaplatit objednávku z internetového obchodu.

Ačkoli dříve nám na její plat vždycky normálně vystačili. Měla dost na vedení domácnosti, na dopravní výdaje a dokonce i na příjemné ženské drobnosti.

Teď Kateřina každý večer někam odcházela po práci. A domů se vracela pozdě. Nejprve jsem si myslel na přítomnost milence. Ale obvykle, když žena najde milence, do rodinného rozpočtu se peníze přidávají, ne naopak.

Zkusil jsem s ní mluvit, když potřebovala peníze na platbu za služby, ale konstruktivní rozhovor jsme neměli.

- Kate, proč jako obvykle neplatíš ze svého platu?

- No... Tento měsíc mi to nějak nevyšlo, - nejistě se omlouvala manželka.

- Přece jsme se dohodli, že můj plat jde na hypoteční splátky a z tvého žijeme.

- A viděl jsi ceny v obchodech? Všechno tak zdražilo a můj plat se ani o korunu nezvýšil.

Ale její výmluvy mě vůbec nepřesvědčily. Její omluvy vypadaly příliš nejasně a nepravděpodobně.

Jednoho večera, po tom, co Kate odešla z domu, jsem se rozhodl jít za ní. Možná, že tak aspoň rozluštím tajemství našeho mizejícího rodinného rozpočtu. Postupně se proměňujíc na stín, šel jsem za Kateřinou ulicemi města.

Nečekaně manželka vstoupila do malé útulné kavárny, kde výlohy praskaly pod vahou různých dortů a koláčů. Schoval jsem se za roh a překvapeně sledoval, jak manželka objednává mnoho sladkostí. Přinesli jí tři kousky dortu, tři koláčky a šálek čaje. Kateřina si každý kousek užívala, jako by se ponořila do světa cukrových fantazií.

Kavárna, musím říct, nevypadala levně. Našel jsem název a vstoupil na jejich web. Cena sladkostí mě ohromila. Jeden kousek dortu stál skoro dvě stě korun a koláčky stály od sta za kus. I čaj a káva měly široký sortiment, a vše nebylo levné.

Před návratem domů jsem zastavil v obchodě a koupil dort. Počkal jsem na návrat manželky a nabídl jí, že si dáme čaj v kuchyni.

- Tady, koupil jsem ti dortík! - potěšil jsem manželku.

Kate se na dort podívala a nějak se najednou smutně podívala.

- V nejbližším obchodě jsi koupil?

- Ano, za rohem.

- Děkuji, ale nějak nechci sladké.

- Opravdu? Znamená to, že ti na dnešek stačily tři kusy dortu a tři koláčky.

Kateřina se lekla a začala mrkat.

- Sledoval jsi mě?

- Ano, co mi zbývá dělat. Ty někam utrácíš spoustu peněz už aspoň tři měsíce. Rozhodl jsem se zjistit, na co máš takové výdaje.

- Nebudeš rozumět...

- Proč bych ne? Pokud chceš sladké, budu ti kupovat dorty v obchodě.

- V obchodě nejsou chutné! Ale v té kavárně jsou chutné.

- Samozřejmě, za ty peníze... Ještě aby nebyly chutné. Celkově, přestaň tam chodit, teď si to nemůžeme dovolit.

- Možná tak stres snižuji. Víš, jak mě ta hypotéka otravuje? Ještě patnáct let ji budeme platit. A pokud nebudeme moci platit, banka nám vezme byt. A problémy v práci... A problémy se zdravím. Já to prostě všechno zapíjím sladkým ze stresu. Tak si nedovoluj mě omezovat! Škoda ti pro mě peněz?

Snažil jsem se Kateřině trpělivě vysvětlit, že mi nejde o peníze. Jen už dlouho nemohu vyměnit starý mobilní telefon za nový. Ačkoli starý už blbne. Nevím si kupovat ranní kávu, dělám si ji doma v kávovaru, abych ušetřil. A potřebuji si koupit hned dvě nové košile do kanceláře, což také stojí ne málo.

Ale Kateřina odmítala snižovat své výdaje na sladké, motivujíc to tím, že prostě potřebuje něco k uklidnění nervů. V zápalu jsem jí dokonce řekl, že balení uklidňujícího prostředku bude stát podstatně méně. Na to mi Kateřina odpověděla, že chci ji dát na antidepresiva.

Stále doufám, že s pomocí přátel a rodiny přesvědčím manželku, aby se obrátila na lékaře. Zřejmě potřebuje řešit své problémy s odborníkem, a ne zapíjet stres. Přesto vůbec nechápu, odkud má ten stres.