Na konci měsíce se Lenka stala zákonným vlastníkem bytu, a nikdo již nemohl vyhnat rodinu z jejich nového útulného domova

Všichni lidé tehdy žili v malých přívěsech s vybavením a na práci bylo třeba dojíždět 20 km od města.

Přívěsy byly rozděleny na 2 pokoje.

Všichni pracovníci našeho podniku žili v té vesnici.

Když jsme se s manželem ujali práce, ihned jsme se zařadili do fronty na byt v normálním domě, který poskytoval náš podnik.

Do poloviny léta se někteří zaměstnanci již nastěhovali do těchto domů.

Několik dní slavili nové bydlení večírky, posezeními a hostinami.

Naše dlouho očekávaná dvoukřídlá bytovka byla prostě dar z nebes.

Ale jednoho dne se k nám donesla zpráva, že vůz mé kamarádky Iry shořel, a nikdy nebylo zjištěno, zda to byl úmyslný podpal nebo nehoda.

Bylo to pro ně těžké, v rodině byli čtyři děti.

My s manželem jsme věděli, že pod naším bytem je jeden volný, jako hotel pro vedení, když přijela další kontrola.

Samozřejmě jsme se obrátili na ředitele podniku s prosbou, aby Lenku s rodinou umístil do prázdného bytu.

Lidé přece jen neměli střechu nad hlavou a potřebovali kde bydlet. Ale naše argumenty byly ignorovány.

Můj manžel řekl manželovi Lenky, aby se přes náš balkon vloupal do toho prázdného bytu, otevřel dveře zevnitř, aby se tam všichni nastěhovali.

Téhož večera byl náš plán realizován a rodina Lenky spala ve svém novém bytě.

Vedení, jakmile se o tom dozvědělo, bylo rozzlobené, snažilo se nadávat, ale nikdo neměl srdce vyhnat bezdomovce s mnoha dětmi.

Dali jim bydlet v něm, dokud se neoteplí.

A já říkala kamarádce, že to tak být nemůže. Když jsme tohle začali – musíme to dotáhnout do konce! Aby byt byl privatizován, musí jet do hlavního města do Výboru sovětských žen a tam požádat o radu.

Žena mě poslechla, ale kolik jich nekála, nic nevyřídila. Už byla připravena vzdát to a vrátit se domů s prázdnou, Lenka se seznámila se starším mužem. Vyposlechl její příběh ve všech podrobnostech a doporučil ji obrátit se na Ústřední výbor.

Hned jak se dozvěděla cestu, Lenka se ráno vydala na cestu. Když jsme potom seděli a poslouchali její příběh, podělila se o to, jak se dostala do jiného vesmíru.

Jakmile Lenka vstoupila, oslovili ji, zjistili účel návštěvy, dokonce ji vzali do jídelny a nakrmili. Pak ji poslali do potřebné kanceláře.

Pracovník vyslechl smutný příběh mé kamarádky, zavolal našemu šéfovi z podniku a příkazovým tónem řekl: „Aby byt byl okamžitě zapsán na tuto rodinu!“.

Ještě poseděli v jeho kanceláři a on ji podrobně vyzpovídal o životě na Severu. Pak ji poslal do účetní kanceláře pro získání bezplatného lístku na návrat domů a peněz jako humanitární pomoc pro mnohodětnou rodinu od odborů.

Na konci měsíce se Lenka stala zákonným vlastníkem bytu, a nikdo již nemohl vyhnat rodinu z jejich nového útulného domova.