Odchod do důchodu jsem prožívala velmi těžce. Pro mě to bylo jako znamení, že mladé roky zůstaly ve vzdálené minulosti. Moji vrstevníci se radovali, že si konečně odpočinou a já pochopila, že budu trpět v důchodu ze samoty. Doufala jsem, že mě alespoň děti nějak utěší.
Syn se snachou odjeli do jiného města. Vidím se s nimi jen o svátcích. Dcera bydlí v sousedním domě. Málokdy mě k sobě své a já se nechci vnucovat. Ale byla jsem velmi osamělá. Hledala jsem důvod, proč navštívit děti: upekla jsem koláč, koupila hračku pro vnučku, přinesla zeleninu chalupy. Jenže dcera dala jasně najevo, že zeť je proti mým návštěvám. A pak mě nepozvali k narozeninám k vnučce.
Myslela jsem, že mi zapomněli zavolat, ale ne, děti to udělaly záměrně. Od té doby mě přestaly zvát na všechny rodinné svátky. Dcera vysvětlila, že chtějí slavit se svými přáteli a vrstevníky, ne se starými lidmi. Bylo mi to tak líto. Vyrostly děti, vnoučata, stala jsem se pro ně přítěží. Všem jen překážím.
Moje kamarádka se cítí stejně. Nebo spíš cítila. Před půl rokem se seznámila s mužem svých let. Teď bydli spolu a společně zkracují stáří. Radí i mně, abych si našla "přítele", abych netrpěla prázdnotou a osamělostí.
Zatím jen nacházím radost ze starých fotografií. Prohlížím si alba a brečím. Nevím, jak vysvětlit dětem, že dělají špatně. Nechci být sama, takové stáří si nezasloužím…
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "MŮJ MANŽEL SE SE MNOU CHCE ROZVÉST, PROTOŽE NECHCI MÍT DÍTĚ"
PŘIPOMÍNÁME: NÁPADY ROZTOMILÝCH ÚČESŮ S OFINKOU PRO DÁMY 45+
