Samozřejmě jsem byla nadšená a domluvila jsem si s ní schůzku. Ale po několika minutách rozhovoru jsem si uvědomila, že mě nejen chtěla vidět, ale také se seznámit s nějakým nezadaným Italem. Ona snila také o tom, že bude žít v Itálii. A já jí rozumím. Hezká dívka, oblíbená u mužů, tak proč nezkusit štěstí?
Večer jsme šli do mé nejoblíbenější restaurace. Docela slušné, s dostupnými cenami a dobrým servisem. A zatímco jsme tam byli, po celou dobu ji sledoval mladý číšník ve věku třiceti let. Nevydržela jsem a zeptala se kamarádky, jestli se jí ten mladík líbí. Na což poměrně ostře odpověděla, že je sympatický, ale její nároky na muže jsou o něco vyšší. Pak jsme zaplatili za večeři a odešli z restaurace.
Dodnes přemýšlím, jestli jsem tehdy udělala správnou věc. Neřekla jsem jí to hlavní. Osobně jsem znala muže, který nebyl číšník, ale majitel restaurace. Jen v Itálii mají své tradice: tady se stává, že i majitelé obslouží své zákazníky s ostatními zaměstnanci v případě potřeby.
Ale bývalé spolužačce jsem to nikdy neřekla. Ona si nenašla manžela Itala a vrátila se do Česka.
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "MANŽEL SBALIL VĚCI A ODEŠEL. ASI NEMÁM ŠŤASTNOU BUDOUCNOST S TAKOVOU 'DIAGNÓZOU' "
